Drytooling

Drytooling

Drytooling je horolezecká disciplína, při které se k lezení po skále používají cepíny a mačky. Jde v podstatě o integrální součást ledolezení a jeho pokračování v místech bez ledu. Někdy se také používá termín mixové lezení. Drytooling se později vyvinul též v samostatnou disciplínu, která led nemusí vůbec potřebovat. Drytooling/ledolezení se rozdělil na závodní a přírodní na skalách.

Závodní drytooling 

Provozuje se na uměle postavených stěnách. Zpočátku šlo o různé zpravidla dřevěné konstrukce, na kterých se vytvářel led poléváním vodou a nahazováním převislých částí sněhovými děly. Tak, jak se zvyšovaly požadavky na obtížnost cest, začaly přibývat ryze drytoolové sekce, které se skládají z plastových nebo kamenných chytů na dřevěných deskách, kombinovaných s ledovými nebo dřevěnými visícími špalky či trámy a uměle vytvořenými ledovými deskami, které se nechají zmrznout na zemi ve formách a potom jsou vytaženy na své místo v závodní cestě. Ledové prvky mají zpravidla předvrtané díry, do kterých se vkládá hrot cepínu. Tím se dosáhne toho, že může lézt víc závodníků aniž by ledový prvek rozbili opakovaným zasekáváním. Při závodech v Rusku, kde mrzne dostatečně, se používají ledové špalky bez předvrtání. Pak dostává každý závodník do cesty nový neosekaný špalek. Při méně důležitých závodech, jejichž cesty jsou postaveny na běžných lezeckých stěnách, se někdy leze jen s cepíny a na nohou jsou běžné lezečky, aby se nepoškozovala lezecká stěna.

Drytooling v přírodě

Drytooling na přírodních skalách se provozuje v oblastech, které nejsou předmětem ochrany přírody a kde se normálně lézt nedá, jako jsou mokré a lámavé jeskyně, které teprve v zimě drží pohromadě mrazem, protože při lezení po skále pomocí cepínů dochází ke znatelnému poškrábání skály. K hodnocení obtížnosti drytoolingu na skalách se používá stupnice M. Současný trend v této disciplíně je přechod od jednodélkových sportovních drytoolových cest k cestám vícedélkovým, kde je snaha kromě drytoolingu opět zapojit i ledové pasáže, přičemž extrémní cesty probíhají i po křehkých visících záclonách a po tenkých glazurách nateklých na skále v kombinaci převislými drytoolovými pasážemi. Snahou průkopníků je co nejvíce omezit použití vrtaných skob a k jištění využívat přírodních možností, ať již vklíněnců ve skále nebo ledovcových šroubů v ledu.